19. 4. 2011, rozhovor s Milanem Cieslarem vedl Jan Děděk pro přílohu Lidových novin
Svou režisérskou kariéru zahájil příběm z koňského prostředí, aby se mezi tato ušlechtilá zvířata po dvaceti letech vrátil se seriálem Znamení koně. Mezi tím si však režisér MILAN CIESLAR pořídil vlastního koně a naučil se na něm jezdit.
Vaším prvním filmem byl detektivní příběh z koňského prostředí s názvem Dynamit, teď běží v televizi seriál Znamení koně - čím vám zrovna koně tak učarovaly?
Mám koně rád, ostatně proto jsem si v roce 1997 jednoho i koupil. Točil jsem tenkrát podle stejnojmenné knížky Ivana Klímy televizní film Markétin zvěřinec a na tomhle koni ve filmu jezdil Ondřej Vetchý. A protože se filmovalo na Táborsku, kde mám chalupu, tak jsem se nakonec rozhodl toho koně koupit - je to český teplokrevník jménem Partes. Vlastně mě k tomu trochu přiměl právě Ondřej Vetchý, který mi řekl: „Jestli ho nekoupíš ty, tak ho beru já!“
A vy jste uměl jezdit na koni?
Nikdy předtím jsem na něm neseděl. Naštěstí se ke mně vždycky choval milosrdně - přestože je poměrně živý a kdokoliv na něj sedne je během několika minut na zemi, mě ještě nikdy ze sedla nevyhodil. Ale samozřejmě jsem musel začít navštěvovat jízdárnu a učit se od píky. Dnes mám projížďky něco jako terapii - vyprávím svému koníkovi co cítím, z čeho jsem naštvaný, co se stalo nového. A řeknu vám, že hodina v koňském sedle je víc než dvoudenní procházka po Praze. Vlastně si dovolím tvrdit, že koně jsou jako filmy - člověk ani jedno k životu nutně nepotřebuje, ale obě věci dělají život mnohem hezčí.
Tahle vaše láska ke koním byla důvodem, proč jste po Jiřím Svobodovi těsně před zahájením natáčení převzal režii tohoto seriálu?
Pan řežisér Jiří Svoboda, kterého si mimochodem velmi vážím, se krátce před zahájením natáčení nedohodl s producenty - pokud vím, tak on chtěl točit v Jižních Čechách, zatímco oni trvali na tom, aby celý seriál vzniknul na Zlínsku; mám pocit, že to byla otázka peněz - producenti jich zkrátka měli jen tolik, kolik jich měli. V ten okamžik jsem byl osloven já, přečetl jsem si scénář a vyjádřil nesouhlas s některými motivy celého příběhu, který byl původně postaven na detektivní zápletce. Pro mě bylo nepřijatelné, aby film o koních byl nahlížen kriminální optikou, tak jsem dostal od producentů volnou ruku k úpravě scénáře, což se nestává často - proto jem tuhle nabídku přijal.
V roce 2004 jste natočil film Duše jako kaviár a od té doby se hovoří o vzniku jeho volného pokračování pod názvem Duše na talíři. Podle jednoho filmového serveru by mělo mít premiéru v letošním roce, na některých internetových stránkách už se na něj objevily recenze, naopak podle jiných zpráv tento film nikdy nevznikl - jak je to tedy s Duší na talíři ve skutečnosti?
Na tomhle příkladu je krásně vidět, že internet už si dávno žije svým vlastním životem. Je pravdou, že po úspěchu snímku Duše jako kaviár, na který jsem měl spoustu velmi pozitivních rekací, jsem skutečně uvažoval o natočení jeho pokračování. Měl jsem hotový scénář, bylo čtrnáct dní před začátkem filmování, když z celého projektu z finančních důvodů sešlo. Ale protože datum premiéry se oznamuje i rok dopředu, objevila se na internetu informace, že film vstupuje do kin - i když z Duše na talíři nikdy nebyl natočen ani jediný záběr!
Ani s odstupem času se nechystáte k této látce vrátit?
Ne, to je pro mě uzavřená kapitola. Pokud tenhle film v určité době nevzniknul, tak nejspíš vzniknout neměl. Scénář jsem zařadil do složky nerealizovaných projektů a věnuji se aktuálním filmům. Teď třeba připravuji snímek s názvem Láska je láska, který možná na Duši jako kaviár v některých ohledech navazuje, ale rozhodně nebude jejím pokračováním.
Potěšilo vás, že milostná scéna Ondřeje Vetchého s Alicí Bendovou z filmu Duše jako kaviár obsadila v loňské anketě o sto nejlepších erotických sekvencí v česko-slovenských filmech třinácté místo?
Skutečně? To jsem nevěděl. To mě překvapuje stejně, jako to, kolik se tomuto filmu dostalo tenkrát pozornosti. I když se z něj nestal - ostatně jako z žádného z mých filmů - megahit, byl to divácky čtvrtý nejnavštěvovanější film za rok 2004. Dokonce když jsem jednou mluvil s paní Dagmar Havlovou, tak mi vyprávěla, že tohle je jeden z mála filmů, které má neustále vedle videopřehrávače - to člověka pochopitelně potěší. Tím spíš, že když já ten příběh tenkrát lehce prožil, v nějaké nadsázce napsal a pak odnesl dramaturgům jedné televize, tak se mi dostalo odpovědi, že oni typ lidí, kteří se vyskytují v mém scénáři, vůbec neznají. Přitom já psal o lidech kolem sebe - i když tak trochu ve stylu cool dramatiky, která se tehdy objevila ve Velké Británii. Nakonec se mi ten film podařilo natočit a začali mi psát někteří diváci, že jsem v něm skvěle postihl pocity tehdejších třicátníků. Z toho jsem měl radost, ale že jsem vedle toho natočil takhle úspěšnou erotickou scénu, o tom jsem neměl ani tušení.
Řekl jste, že žádný z vašich filmů se nestal diváckým megahitem - přál byste si, aby tomu bylo naopak?
Kino bez diváka je mrtvé, takže natočit megajit je snem každého režiséra - akorát někdo tomu nadbíhá více, jiný méně. A já patřím spíš do druhé skupiny. Možná je to dáno i tím, že jsem ještě z generace filmařů, která na FAMU navštěvovala přednášky pana profesora Otakara Vávry, který nám vštěpoval do hlavy, že film má mluvit o lidech, o tom, jak mají žít. Vždyť film je pokračováním krásného mystéria, kdy si lidé u ohně vyprávěli příběhy, aby se jim lépe žilo. Nechci teď znít příliš staromilsky, ale já si opravdu myslím, že by film takový měl být. A jak léta utíkají, tak jsem si stále jistější, že by člověk neměl dělat nic, o čem není stoprocentně přesvědčený.
V tomhle ohledu máte určitou výhodu, že vlastníte produkční společnosti Happy Celluloid, takže si své filmy sám produkujete...
Produkční společnost Happy Celluloid jsem si založil v roce 1993 vlastně z donucení. Měl jsem tenkrát točit svůj první porevoluční film, kterým měla být adaptace románu Báječná léta pod psa od Michala Viewegha. Měl jsem od Michala ústní svolení knihu zfilmovat, celý projekt jsem začala připravovat, ale nakonec jsem z něj byl vyšoupnut. Tehdy jsem si řekl, že si z toho musím vzít ponaučení a založil jsem si vlastní produkční společnost, která mě dnes umožňuje tvořit celkem svobodně. I když občas za cenu velkých nervů. Nikdy jsem totiž nebyl producentem a režisérem, který by byl v této branži zrovna na růžích ustláno - nezískával jsem granty, neměl jsem sponzory, kteří by film dopředu zaplatili. Proto jsem se při natáčení svého posledního filmu, kterým byla pohádka Dešťová víla, docela často budil ze spaní celý zpocený strachem, že snímek nikdy nedokážu dotočit.
Nakonec se vám to podařilo a tahle klasická česká pohádka nakonec zvítězila na dvou mezinárodních festivalech dětského filmu kategorie A...
Vždycky jsem pracoval s relativně malým rozpočtem, ale pokaždé jsem se snažil natočit takový film, na kterém by divák nepoznal, že vzniknul za nepříliš ideálních finančních podmínek. A mám pocit, že se mi to většinou zdařilo - nedávno jsem viděl svůj film Krev zmizelého a sám jsem byl překvapen, že se mi tenkrát povedlo vyprodukovat tak náročný projekt, aniž bych se dostal do červených čísel, což se někdy stává i mnohem renomovanějším producentům s podstatně větším rozpočtem. Je sice pravda, že jsem poslední natáčecí den měl na účtě nulu, ale přesto se mi s minimálními náklady podařilo realizovat osmdesát natáčecích dní ve všech čtyřech ročních obdobích.
Jak už bylo řečeno, vaše filmy nepatří zrovna k typu rodinné podívané - dokáží si na sebe vydělat?
Samozřejmě, že ne. Tady se obecně žije ve lži, že investice do filmu je vratná - není! Filmy s rozpočtem nad čtyřicet milionů korun se nikomu nezaplatí - tedy pokud snímek není kasovním trhákem, který vidí přes milion diváků, nebo nezíská tak prestižní ocenění, jako je třeba Oscar. Všechny ostatní filmy jsou sponzorované z nejrůznějších grantů, státních podpor nebo formou mezinárodních koprodukcí.
Vaším dosud nejslavnějším filmem byl Der Lebensborn - Pramen života z roku 2000. Jak ho vy sám s odstupem let hodnotíte?
Tomuhle filmu jsem nesmírně vděčný především za přátelství s Arnoštem Lustigem, protože když jsem byl s Pramenem života na filmovém festivalu v Palm Beach, byl tam v souvislosti s nějakým jiným filmem i Arnošt. Hodně jsme se tam skamarádili, navíc jsme oba přežili naší vlastní smrt - to když nás při přecházení přes ulici přejel náklaďák. Probrali jsme se po obrovské ráně pod takovou velkou dodávkou, byli jsme odření, ale naštěstí se nám nic nestalo, protože měla poměrně vysoký podvozek. Arnošt tehdy pronesl: "Ty bejku, to by teda byl pech umřít v neděli odpoledne zrovna v Palm Beach!" To z nás udělalo celoživotní přátele, takže mi posléze Arnošt nabídnul, abych zfilmoval jeho román Krásné zelené oči. Když jsem mu po nějakém čase přinesl jako svátost první verzi scénáře, tak mi řekl, že jeho agenti bez jeho vědomí prodali tenhle přáběh do Ameriky. Měl z toho trochu výčitky svědomí, tak mi o půl roku později zavolal, a nabídl mi, abych si vybral kteroukoliv z jeho knih a natočil podle ní film. Zvolil jsem si Colette: Dívka z Antverp a Arnošt si ještě těsně před smrtí stihl přečíst můj scénář a říct mi k němu několik připomínek. Byla to poslední věc, kterou v životě udělal a na mě teď je, abych tenhle velký příběh z Osvětimy natočil tak, aby z něj Arnošt měl radost, kdyby ho mohl vidět.