Desťová víla

nová česká celovečerní romantická pohádka

premiéra kino podzim 2008
televizní premiéra Štědrý den 2009

Herecké obsazení

Film bude mít hvězdné obsazení, casting počítá s herci jako je: Miroslav Donutil, Simona Stašová či Libuše Šafránková, a zejména ústřední dvojice Maruška a Ondra má šanci vytvořit legendární pár jako kdysi Ráž a Vránová v Pyšné princezně. Chceme najít romantické, zamilování hodné osobnosti, s kterými by se ztotožnily široké masy diváků. Proto budeme hledat v Čechách i na Slovensku, mezi mladými herci, adepty divadelních fakult i neherci.

Autor scénáře

Původní filmový scénář napsal známý autor televizních seriálů „Život na zámku“, „Šípková růženka“,“Náměstíčko“, „Náves“ pan Jan Míka, zkušený filmový a televizní scénárista jako svůj první celovečerní scénář na motivy pohádky Theodora Storma.

Námět pohádky

Živly, které ovládají zemi - vítr, bouře, mlha a déšť - provádějí „pravidelnou inspekci“. Za všechny živly sledujeme Dešťovou vílu. Jde krajem převlečena za chudou ženu. Pozná, že lidé skutečně začali myslet hlavně na peníze, že se vytrácí láska a dobro. Jsou to jen slova bez ceny.

Zástupcem takových lidí bude sedlák v jedné vsi a opakem jeho dcera Maruška. Maruška miluje Ondru, který je ovšem z chudé chalupy a jejich lásku sedlák nerad vidí. Žádné bohatství ten cit neslibuje. Když se živly vrátí před svého „šéfa“ slunce, žádají tvrdé potrestání. Slunce váhá, ví, že lidi jsou lidi, jiné nemá, i přes chyby je má rád, ovšem je přehlasován. V poslední chvíli mu pomůže Dešťová víla. Požádá slunce, jestli by nemohla lidi potrestat sama. U ostatních živlů je to přijato s nevolí, bude příliš mírná, ale slunce souhlasí.

„Jaký to bude trest?“

„Vezmu jim déšť,“ říká Dešťová víla.

Kraj sužuje sucho. Lidé nemají co sklízet, obilí neroste, sena jsou skoro spálena. Jediný, kdo je spokojen, je sedlák. Má pole a louky na mokřinách, kde se ještě stále drží vláha a jeho úroda je dobrá. Ale pochopitelně ví, že voda tam nebude věčně. Proto, když Ondra požádá o ruku Marušky, vychytrale využije situace:

„Dostaneš Marušku, když zařídíš, aby začalo pršet.“

Ve skutečnosti to nemyslí vážně. Nedal by mu Marušku ani kdyby přivolal období dešťů.

Úkol je to nemožný. Nikdo neumí přivolat déšť, nikdo neví, jak to udělat. Již delší dobu se sice říká, že za sucho může ta chudá žena, co šla v zimě krajem, ale copak se tomu dá věřit, když to tvrdí děda pohádka, zapomnětlivý popleta, který má v šosu vždycky placatici kořalky? Ondra se ho snaží vyzpovídat. Děda plete páté přes deváté, ale v něčem se stále opakuje. „Potkal jsem ji, když jsem šel z lesa, byla to stará ženská, proměnila se v dešťovou vílu a jasně si vzpomínám, že řekla – může za mnou přijít jedině Maruška. Nikdo jiný. Tu si nějak zamilovala.

„A kam má přijít?“

„Těžko říct. Prý bydlí v každé upřímné slze. Tak si vyber.“

Opravdu to vypadá celé jako nesmysl, ale Maruška se rozhodne, že půjde. Ondra chce jít s ní, ale Maruška to nedovolí. Také proto, že Ondrova matka začíná churavět a Ondra ji nemůže nechat samotnou.

Maruška jde, vyptává se, nikdo neví kde víla bydlí. Konečně „stopa“, ale nedovede ji k Dešťové víle, ale k mlze. Mlha Marušce poradí jak mlha umí, vede ji mlhou, takže Maruška bloudí ještě víc. Když se mlha zvedne, pozná Maruška, že se vrátila zase do svého kraje. Propadne beznaději. Pláče, slzy tečou. Jak se první slza dotkne země, objeví se z té kapičky vody Dešťová víla. Opravdu jako by bydlela v upřímné slze. A tak si odvede Marušku do svého „dešťového království“.

„Co ode mne chceš?“

„Déšť.“

Víla slíbí, ale jen, když Maruška dokáže splnit její tři přání.

První přání: „Lidé u vás v kraji si svým sobectvím a touhou po majetku uzavřeli svou studnu vody, ze které pro ně beru déšť. Musíš tu studnu odemknout. Ale pozor, hlídá jí oheň a žár. Budeš mít velikou, velikou žízeň. Dám ti džbánek vody. Půjdeš ke studni, ale nesmíš se napít, dokud studnu neodemkneš.“

Maruška jde ke studni. Cesta k ní je peklo, vedro, žár. Alespoň dvakrát chce pít, ale vydrží. Dojde ke studni. Na studni je zámek, ale leží tu i klíč. Rozžhavený. Když se ho chce dotknout, nedokáže to. Co zbývá, všechnu vodu ze džbánu lije na klíč až je chladný. Sama při tom trpí žízní. Vezme klíč, odemkne. Její džbánek je opět plný vody. Konečně může uhasit žízeň.

Druhé přání: „Vodu už máme, ale rozutekli se mi všichni beránci, kteří se musí ze studny napít, změnit se v dešťové mraky. Musíš je sehnat ke studni.“

Maruška volá, ale obloha v království vody je čistá, bez jediného mráčku. Co zbývá, smutně se posadí a jen tak, skoro automaticky začne zpívat písničku, kterou doma svolávala stádo oveček. /Bude pochopitelně exponováno/ A netrvá dlouho a beránci se začnou objevovat i zde, připlouvat, pít....

Třetí přání: „Je nejlehčí a nejtěžší zároveň. Chci od tebe to nejcennější, co máš.“

Maruška: A co to je?

Víla: V té studni schází totiž poslední kapka vody, která jí dá život, ta poslední kapka musí být živá.

Maruška: Kde mám hledat kapku živé vody?

Víla: Sama se musíš stát kapkou vody.

Maruška: Obětovat svůj život? Kvůli vodě?

Víla: Kvůli lidem, kvůli životu v tvém kraji. Jestli tam nezaprší, lidé zahynou žízní, neúrodou. Tak velká byla jejich provinění.

Maruška: Někteří nic nezavinili.

Víla: Déšť padá buď na všechny nebo na nikoho.

Maruška: Šla jsem pro déšť, abych měla Ondru. Takhle nebudu mít ani Ondru ani déšť. Dokonce nebudu ani žít. Copak nemám na vybranou?

Víla: Máš. Obětuj Ondru. Budeš žít, budeš mít i déšť.

Maruška stojí užaslá.

Jsme zpátky v kraji. Všude už je zeleno, všude se sklízí. Potoky jsou plné vody, je jasné, že se vrátil déšť. Jen Ondra nikde není. A ještě jedna podivná věc se tu děje. Občas vyjde ze statku sedlák, chodí po vesnici a jen tak rozhazuje po vsi peníze. Zamyšlený, mlčenlivý. Děti je sbírají, dokud hází a než jej pacholci odvedou zase domů.

A děda pohádka pak musí každý den dětem na návsi vyprávět příběh.

Děda pohádka: … a Maruška se dlouho nevracela. Pršelo, svítilo slunce, zase pršelo, přešel rok, tak se Ondra sebral a šel hledat Marušku, protože jeho maminka se uzdravila. A už se taky nevrátil.

Jsme v království vody. Vidíme, že Maruška se proměnila v živou kapku deště. Že obětovala sama sebe. Má sice svou podobu, ale je taková čirá, nehmotná, jako Dešťová víla.

Víla: Tvoje oběť byla veliká a tak jsem uprosila slunce, aby mě vyslyšelo. Když ti zůstane Ondra tři roky věrný a nevymění tě za jinou dívku či ženu, bude hoden tvé oběti a já uprosím slunce, abys mohla odejít zpátky na zem.

Začíná podzim.
Kraj leží pod sněhem.
Začíná jaro.
Opět je tu léto.

Do vsi se vrací unavený, rozedraný Ondra. Sám. Marušku nikde neviděl, nikde nepotkal, nic o ní neví. Sedlák mu nabízí peníze, statek, jen aby slovíčko slyšel. Ale peníze nejsou k ničemu, nepomohou najít Marušku.

Ondra začne s matkou zase hospodařit a začne se kolem něj točit i nějaká ta sličná vesnická holka. Ale Ondra myslí pořád na Marušku. Jenomže nedá se žít jenom ze vzpomínek a se stínem. Dokonce lípa, před chalupou, kde se Maruška s Ondrou scházeli i naposled loučili, uschla. A tak Ondra pomalu polevuje a jednoho dne se domluví svatba. Navíc to ve vesnici všichni schvalují, Maruška již opravdu asi není mezi živými, chudák, život musí jít dál.

Ale déšť je v kraji čím dál smutnější, protože déšť je Maruška a její naděje pomalu pohasíná. Její upřímné slzy – déšť – způsobí, že jedna malá větvička na lípě se zazelená. Není to ani pořádně k povšimnutí.

Nastává den svatby. Pár minut a Maruška zůstane navždy zatracena. Na poslední chvíli si Ondra všimne, že na lípě se jedna větvička přece jenom zazelenala. Navíc se drobně rozprší, poslední zoufalý vzkaz Marušky, poslední svolávání beránků.

Ondra: Ženit se nebudu. Za co by stál můj život, kdybych na Marušku zapomněl?!

Někdo si myslí, že se pomátl, někdo je uražen. Nevěsta tryskem a uraženě odjíždí. No zmatek.

V tom mumraji se začne dít nebývalá věc. S deštěm sjíždí na zem jako by kousek nebe. Až lidi žasnou, neboť ten kousek nebe se mění v dešťový kočár, v dešťové koně a tohle spřežení přiváží Marušku. Je ve svatebním, však Ondra taky. Překvapení, radost! Obětí. Takže nakonec přece jenom svatba. Radují se i rodiče Marušky, ale když se Maruška chystá nasednout s Ondrou do kočáru, sedlák je zastaví:

„Tak to ne! Ty jsi déšť nepřinesl, Marušku ti nedám!“

„Muži!“ křikne selka, aby se rozpomněl, že tohle už tu jednou bylo, že za takovéhle věci byl celý kraj potrestán suchem.

A tak se sedlák raději ztratí v davu. A Maruška s Ondrou odjíždějí.

Zůstane tu jen děda pohádka, kouká do oblohy, kde on jediný vidí obraz dešťové víly. Zdá se mu to podivné, přihne si:

„Kde já tu ženskou viděl? Na bále? Na roští? Ne. Na trhu. Prodávala pantofle. Kdepak, já kouknu a vidím.“